11. dubna 1887 – 25. dubna 1960 
spisovatel, básník, literární vědec, redaktor, středoškolský profesor
Dětství
Brušperský kožešník Ludvík Martínek si po smrti své první ženy Marie vzal za manželku Anežku Dlouhou a 11. dubna 1887 se jim v Brušperku narodil syn – Vojtěch. Malý Vojtěch byl svědkem rodinného úpadku, neboť se narodil do doby, kdy v Brušperku ustávala činnost soukenických stavů a také upadal zájem o kožešnictví. Soukeníci chudli stejně rychle jako kožešníci a s rozvojem ostravského průmyslu ztrácel i samotný Brušperk, do té zdoby známý svým soukenictvím, na významu. Martínkova rodina začala být již dříve závislá na bohatších příbuzných. Tíha chudoby se později zapíše výrazně do literárního díla Vojtěcha Martínka. Věnoval se v něm také Brušperku, např. v ,,Kratochvilné historii o obrazu svatého Jiřího“, který je dodnes umístěn ve zdejším kostele. Nejznámějším románem z prostředí města však zůstává román ,,Stavy rachotí“.
Dospívání
Zásluhou svého učitele Grossmanna byl Vojtěch Martínek zapsán do prvního ročníku reálného gymnázia v Moravské Ostravě, ač byl o dva roky starší než jeho spolužáci. Tím začala roku 1900 nová kapitola jeho života – ze zapadlého maloměsta se dostal do velké průmyslové Ostravy. Od roku 1904 bydlel Vojtěch u svého nevlastního bratra (syna z otcova prvního manželství) ve Vítkovicích. Svá studia financoval z peněz získaných z vydávání literárních prací a ze stipendií. Uveďme, že Martínek tehdy vydával svá díla pod pseudonymy J. V. Hrubý, Pavel Modest, P. Modest, Václav Staněk, V. Staněk, dále Narcis Novosadský, Remos, Láďa Vašek, Václav Stavěl, Václav Vyšín aj.
Studium otevíralo Martínkovi pohled do intelektuálního světa, pobyt ve vítkovické dělnické kolonii opačné stanovisko. Průmyslové Ostravsko a dosavadní ne příliš šťastná životní zkušenost se odrazily v Martínkově raném díle. Narážíme na svět tuláků, žebráků a lidí na okraji společnosti, kteří bývají často dohnání osudem k tragické smrti. Upozorněme, že Martínek se již v roce 1902 zajímal o dílo Petra Bezruče, který byl tehdy ještě poměrně neznámý a se kterým ho později pojilo přátelství – začali si dopisovat v roce 1912 a vydrželo jim to celých 45 let. Po maturitě Martínek odešel do Prahy, kde se stal studentem filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na Ostravsku byl tehdy již znám jako regionální literát. Na druhou stranu málokdo věděl, že žádané dílo ,,Stručné dějiny literatury české“ (1904–1905), které vydal pod pseudonymem V. Staněk, jsou právě z jeho ruky.
V Praze po roce vyměnil klasickou filologii za studium češtiny a němčiny. Praha se mu nestala domovem a o prázdninách se vracel nejčastěji do Frenštátu pod Radhoštěm ke své sestře a také do Hrabůvky, kam ho přivedl spolužák z gymnázia – Ludvík Klega, pozdější lékař a legionář. Ve společnosti přátel poznal Martínek v Hrabůvce Otílii Klegovou, svou budoucí ženu. Po státní zkoušce v roce 1912 odešel Martínek studovat na rok do Bonnu, kde se chtěl zdokonalit v mluvené němčině. Od roku 1910 pobýval několikrát v Krakově, kde se seznámil s polským romantismem. Po složení zkoušky němčiny v Praze opouští hlavní město Čech a v roce 1914 byl přijat jako učitel na české reálné gymnázium v Moravské Ostravě, kde kdysi studoval. Ve stejném roce se oženil s Otílií Klegovou. Vědomí životní jistoty vlilo do jeho děl „Zahrada“ a ,,Tichá píseň“ jistou míru optimismu.
Vojtěch Martínek se svou manželkou Otilií Klegovou v roce 1916
Světová válka
První světová válka překazila Martínkovy plány. Díky chatrnému zdraví nebyl vyslán na válečnou frontu, musel však protrpět čtyři válečná léta v těžkých ostravských poměrech. V roce 1915 byl jmenován obecním tajemníkem v Hrabůvce. Vedle školních povinností mu tak přibyla práce v obecní samosprávě, které se věnoval až do roku 1919. Zkušenosti nabyté v úřadě, kdy Vojtěch Martínek nazíral na lidi zmítané válkou, se opět odrazila v jeho díle – nejvíce v novele ,,Než se kořeny uchytí“ a v románu ,,Země duní“. Během války se věnoval také literárnímu odkazu Jana Husa a husitství, vrátil se také ke studiu Petra Bezruče. V roce 1916 vykonal rigorózní zkoušku a dosáhl tak doktorátu.
Meziválečné období
Po válce se Martínek ujal redaktora Moravskoslezského sborníku (1918–1920), do něhož zapojil celou řadu významných regionálních i mimoregionálních autorů (jmenujme alespoň Františka Sokola Tůmu, Jiřího Mahena, Arne Nováka). V roce 1919 byl Martínek členem plebiscitní komise pro Těšínsko a zároveň na sebe vzal povinnosti dramaturga v nově vzniklém českém divadle v Ostravě (1919–1923). Co se týče politického života, Martínek stál často u významných politických rozhodnutí na Ostravsku, ovšem většinou jen jako tichý pozorovatel – chtěl si udržet svou nestrannost. Vznik Československa chápal jako vznik jednoho státu, který se skládá ze dvou rovnoprávných národů a jazyků. Počáteční nadšení pro nový stát v srdci Evropy bylo později vystřídáno zklamáním, ztrátou idejí a roztrpčením z mrhání financemi.
V meziválečném období vydal sociálně kritické dílo ,,Černá země“, trilogii, která nebyla jen odrazem autorova mládí, ale i reakcí na vývoj Ostravska v období od vypuknutí 1. světové války po hladové bouře v roce 1917. Martínkovo zdraví bylo od dospělosti dosti chatrné a v polovině 30. let dokonce uvažoval o předčasné penzi. Martínek však byl pracovitým člověkem a smysl pro povinnost byla jednou z jeho životních zásad. Možná právě proto se téměř ve všech jeho dílech objevuje nějaký motiv snu, který jej obohacoval a doplňoval v nelehkém životě, který obětoval literatuře.
Ve 20. letech se Martínek přímo účastní kroků vedoucích ke vzniku ostravského rozhlasu. Po jeho vzniku se stal jedním ze tří členů programového kolegia, jež schvalovalo rozhlasový program. Vojtěch Martínek se hned v červenci 1929 ocitl na rozhlasových vlnách – svým fejetonem ,,Ostravská píseň“. Poté účinkoval v rubrice ,,Co nového v literatuře“. Později připravoval i živé rozhovory, např. v ostravském divadle a v Domě umění. Pro rozhlas napsal cyklovou knihu ,,Na křižovatkách národního ducha“. Za 35 let v rozhlase vytvořil nespočet fejetonů, povídek, přednášek, glos, črt a úvah.
V roce 1929 si manželé Martínkovi postavili prostornou vilu v blízkosti kostela v Ostravě -Hrabůvce. Zahradu již byla vila obklopena využíval Martínek k relaxaci, měl zde dost klidu i na svou práci.
2. světová válka
V letech 2. světové války Martínek pomalu odcházel z veřejného života, omezil svou spolupráci s novinami a také opustil školský život. Nebylo to dobrovolné odcházení, literát opouštěl činnost tam, kde nemohl dosáhnout kompromisu. Již v roce 1940 kritizoval nová nařízení vyšších úřadů o vyučování, kdy poukazoval na zjevné i skryté germanizační tendence ve výuce i ve veřejném životě. Po 28 letech tak opustil školství. Následující válečná léta se Martínek uzavíral do ticha své pracovny na Klegově ulici. Situace se proměnila v roce 1945 po osvobození Ostravy, kdy se Martínek vrací do školství a současně zahájil nové tvůrčí období.
Poválečné období
Léta strávená v ústraní věnoval psaní jednoho ze svých nejznámějších románů ,,Kamenný řád“, který byl v roce 1975 natočen jako televizní seriál. Napsal také dílo ,,Meze“ a dokončil ,,Trojí cesty Blažeje Potěšila“. Po válce se soustředil na napsání svého posledního románu ,,Ožehlé haluze“ a podílel se na vybudování ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů. Zapojil se nyní také do politiky, kdy kandidoval za poslance národního výboru v Ostravě. V lednu 1955 byl dr. Vojtěch Martínek za své celoživotní dílo jmenován ,,Zasloužilým umělcem“. Zdravotní obtíže na něj doléhaly stále více, ale i tak nepřestával sledovat veškeré kulturní dění na Ostravsku.
Vojtěch Martínek ve své pracovně, okolo roku 1950
I přes podlomené zdraví Martínek stále plnil funkci poslance národního výboru v Ostravě. Neúčastnil se jen jednání, ale navštěvoval také prosté lidi na šachtách či ve svobodárnách. Martínkovo dílo by mohlo upadnout v zapomnění, kdyby jej nepřipomněl – zejména v období Martínkových 70. narozenin – jeho blízký přítel a rovněž celorepublikově známý literát Vilém Závada, rodák z Hrabové. U příležitosti životního jubilea získal Martínek ,,Řád práce“. ,,A nyní začínají zase všední dny – jsou kalné, blátivé, studené. Ale člověk se může schoulit do pokoje a trochu si vydechnout – doufám, že největší příval ,,slávy“ jest už za mnou a že nyní mohu zas žít klidným životem pokojného občana,“ poznamenal si Martínek do svého deníku na prahu své životní osmé dekády.
Smrt a připomínky V. M.
Vojtěch Martínek zemřel v pondělí 25. dubna 1960 v časných ranních hodinách ve vítkovické nemocnici po dlouhotrvající a vysilující nemoci ve věku 73 let. Se zesnulým spisovatelem se se ostravská veřejnost rozloučila ve středu 27. dubna 1960, kdy byla rakev s ostatky zemřelého vystavena v ostravském Domě umění od 10 do 13 hodin. Smuteční obřad se konal v 15 hodin, poté v 17 hodin za velké účasti místního občanstva, ostravských občanů a delegací institucí a spolků z celého kraje na hřbitově v Ostravě-Hrabůvce na Klegově ulici, kde se se zesnulým rozloučili zejména představitelé ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů a za ústředí Svazu významný básník dr. Vilém Závada. Ostatky spisovatele byly po zrušení hřbitova v Hrabůvce v roce 1975 přeneseny na ústřední hřbitov na Slezské Ostravě do nového hrobu v blízkosti krematoria.
Martínkův život dnes nepřipomíná jen název ulice vedoucí na náměstí okolo jeho rodného domu č. 184, ale také název Základní školy, nebo památník umístěný v Národním domě.
Martínkův rodný dům č. p. 184
V lese Polamanec můžeme najít balvan, který Martínkovi věnovali jeho vrstevníci k padesátinám nazvali ho Zátiší padesátníků. Na balvanu jsou vyryty letopočty narození Vojtěcha Martínka jeho vrstevníků.
Balvan věnovaný vrstevníky k Martínkovým padesátinám
Martínkův život byl velmi spjatý s Ostravou – Hrabůvkou, kde je po něm pojmenovaná ulice. V blízkosti rondelu na začátku třídy Dr. Martínka stojí od 29. května 2006 pomník připomínající spisovatelovo dílo, vila Dr. Martínka na Klegově ulici č. o. 17 na jejím průčelí je umístěna busta Vojtěcha Martínka. Její autorkou je Jaroslava Lukešová a bronzové dílo pochází z roku 1965, kdy bylo 20. června odhaleno u příležitosti pátého výročí spisovatelova úmrtí.[1]
WEB věnovaný životu a dílu Vojtěcha Martínka: https://www.vojtech-martinek.cz/
Fotogalerie Vojtěcha Martínka na: https://www.vojtech-martinek.cz/fotogalerie-vojtecha-martinka/
[1] PŘENDÍK, Petr Lexa. Po stopách minulosti: Křehký a plachý Vojtěch Martínek (1887–1960). Ostrava jih: historie [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné z: https://historie.ovajih.cz/krehky-a-plachy-vojtech-martinek-1887-1960/
9.2.1922 v Brušperku - zemřel 28.3.1992 Frýdlant nad Ostravicí 
Během svého života zastával různé funkce a dostával lektoráty, dále jako skladatel spolupracoval s různými uměleckými soubory, dechovými orchestry a později i s předními symfonickými orchestry ( Armádní umělecký soubor – působil zde mimo jiné jako dirigent).
Narodil se v Brušperku v rodině obuvníka Františka Kubise a jeho ženy Terezie, rozené Cikánkové. Nejprve navštěvoval obecnou školu v Brušperku, poté studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a na olomoucké teologické fakultě. Fakultu nedokončil a v 1899 odešel do Prahy, kde studoval češtinu a francouzštinu. Po dokončení studií nastoupil na reálku, později gymnázium, v Moravské Ostravě, kde byl mimo jiné i učitelem Vojtěcha Martínka. Začal se podílet na veřejném, kulturním a politickém životě na Ostravsku. Přednášel na schůzích, psal články do regionálního tisku, vydával Ostravský deník, zakládal místní odbory Matice školské. Stal se tajemníkem Národní jednoty pro východní Moravu v Olomouci. Díky jeho aktivitě vznikaly v obcích s českými menšinami knihovny, divadelní jeviště pro ochotníky, vznikaly české Národní domy a české menšinové školy. Mnohé jeho aktivity byly spojeny s Olomoucí. Navrhl plán na vytvoření Velké Olomouce, po roce 1918 vedl městské divadlo, byl spoluzakladatelem městské knihovny.
