Město Brušperk
Město Brušperk

Osobnosti

Tak jako každé město má i Brušperk své osobnosti místního, celostátního i světového významu. Prvním je p. František Pinkava, profesor gymnázia a docent Teologické fakulty v Olomouci. Rodnému městu věnoval knihu Brušperk a jeho okolí, vydanou Občanskou besedou k šestistoleté památce založení města. Kniha byla tištěna v Olomouci 1869. Brušperský rodák PhDr. Adolf Kubis byl tvůrcem českého školství v pohraničí. Působil a zemřel v Olomouci. Oba jmenovaní rodáci věnovali městu vlastní knihovny. Na brušperském hřbitově je pohřben rodák František Polášek, učitel, hudebník a autor slezské hymny. Do dějin  kulturního života rodného města se zapsali Richard Skácel, ředitel školy a historik, Karel Špaček, starosta a dlouholetý kronikář města, Vilém Viteker, krejčí, obchodník, režisér ochotnického divadla a autor spisku Sto let ochotnického divadla v Brušperku 1872 až 1972. Spisovatel PhDr. Vojtěch Martínek věnoval rodnému městu román Stavy rachotí, který zdramatizoval Vilém Viteker. Ve slovníku výtvarných umělců najdeme jméno Bohumila Fialy, posledního mistra kamnáře, který se zabýval uměleckou keramikou.Významným rodákem je František Palkovský, učitel, hudební skladatel, kapelník, dirigent a zakladatel pěveckého sboru, který na počátku čítal 90 členů. Po něm vedl pěvecký sbor brušperský občan, ale fryčovický rodák, varhaník a učitel hudby Antonín Konečný. V hudebním světě jsou známí hudební pedagogové a skladatelé Oldřich Palkovský, Přemysl Novák a dirigent karlovarského orchestru Vladimír Matěj, který léta působil i ve Švédsku.

      Z tradice ochotnického divadla vyrostli herci Dolfa Král a Jan Bartoš, herec, režisér a divadelní dramatik. S Brušperkem jsou spjati i vynikající zpěváci Ivo Žídek, matka pochází z Brušperka a rodák sousedních Fryčovic Lubomír Havlák, který v Brušperku navštěvoval základní školu. V roce 1922 se tu narodil Josef Matěj. Jeho skladby jsou hrány na světových koncertních pódijích. Je pohřben na místním hřbitově. Z oblasti sportu si zaslouží zmínku Alois Vantuch, obětavý pracovník oddílu stolního tenisu a organizátor celostátních přeborů v Brušperku.

František Pinkava, profesor gymnázia a docent Teologické fakulty v Olomouci. Městu věnoval knihu Brušperk a jeho okolí, kniha byla tištěna v Olomouci 1869

PhDr. Adolf Kubis byl tvůrcem českého školství v pohraničí.

Richard Skácel, ředitel školy a historik.

Karel Špaček, starosta a dlouholetý kronikář města.

Vilém Viteker, krejčí, obchodník, režisér ochotnického divadla a autor spisku Sto let ochotnického divadla v Brušperku 1872 až 1972.

Vojtěch Martínek, spisovatel. Věnoval rodnému městu román Stavy rachotí, který zdramatizoval Vilém Viteker.

Bohumil Fiala, výtvarný umělec. Poslední mistr kamnář, který se zabýval uměleckou keramikou.

František Palkovský, učitel, hudební skladatel, kapelník, dirigent a zakladatel pěveckého sboru, který na počátku čítal 90 členů. Po něm vedl pěvecký sbor brušperský občan, ale fryčovický rodák, varhaník a učitel hudby Antonín Konečný.

Oldřich Palkovský, Přemysl Novák, hudební pedagogové a skladatelé.

Vladimír Matěj, dirigent karlovarského orchestru, který léta působil i ve Švédsku.

Dolfa Král a Jan Bartoš, herec, režisér a divadelní dramatik.

Ivo Žídek, vynikající zpěvák, matka pochází z Brušperka.

Josef Matěj, narozen v roce 1922. Jeho skladby jsou hrány na světových koncertních pódijích. Je pohřben na místním hřbitově.  

Alois Vantuch, obětavý pracovník oddílu stolního tenisu a organizátor celostátních přeborů v Brušperku.

11. dubna 1887 – 25. dubna 1960 Martínek - kantor

spisovatel, básník, literární vědec, redaktor, středoškolský profesor

 

Dětství

Brušperský kožešník Ludvík Martínek si po smrti své první ženy Marie vzal za manželku Anežku Dlouhou a 11. dubna 1887 se jim v Brušperku narodil syn – Vojtěch. Malý Vojtěch byl svědkem rodinného úpadku, neboť se narodil do doby, kdy v Brušperku ustávala činnost soukenických stavů a také upadal zájem o kožešnictví. Soukeníci chudli stejně rychle jako kožešníci a s rozvojem ostravského průmyslu ztrácel i samotný Brušperk, do té zdoby známý svým soukenictvím, na významu. Martínkova rodina začala být již dříve závislá na bohatších příbuzných. Tíha chudoby se později zapíše výrazně do literárního díla Vojtěcha Martínka. Věnoval se v něm také Brušperku, např. v ,,Kratochvilné historii o obrazu svatého Jiřího“, který je dodnes umístěn ve zdejším kostele. Nejznámějším románem z prostředí města však zůstává román ,,Stavy rachotí“.


Dospívání

Vojtěch Martínek za studií

 

Zásluhou svého učitele Grossmanna byl Vojtěch Martínek zapsán do prvního ročníku reálného gymnázia v Moravské Ostravě, ač byl o dva roky starší než jeho spolužáci. Tím začala roku 1900 nová kapitola jeho života – ze zapadlého maloměsta se dostal do velké průmyslové Ostravy. Od roku 1904 bydlel Vojtěch u svého nevlastního bratra (syna z otcova prvního manželství) ve Vítkovicích. Svá studia financoval z peněz získaných z vydávání literárních prací a ze stipendií. Uveďme, že Martínek tehdy vydával svá díla pod pseudonymy J. V. Hrubý, Pavel Modest, P. Modest, Václav Staněk, V. Staněk, dále Narcis Novosadský, Remos, Láďa Vašek, Václav Stavěl, Václav Vyšín aj.

 Studium otevíralo Martínkovi pohled do intelektuálního světa, pobyt ve vítkovické dělnické kolonii opačné stanovisko. Průmyslové Ostravsko a dosavadní ne příliš šťastná životní zkušenost se odrazily v Martínkově raném díle. Narážíme na svět tuláků, žebráků a lidí na okraji společnosti, kteří bývají často dohnání osudem k tragické smrti. Upozorněme, že Martínek se již v roce 1902 zajímal o dílo Petra Bezruče, který byl tehdy ještě poměrně neznámý a se kterým ho později pojilo přátelství – začali si dopisovat v roce 1912 a vydrželo jim to celých 45 let. Po maturitě Martínek odešel do Prahy, kde se stal studentem filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na Ostravsku byl tehdy již znám jako regionální literát. Na druhou stranu málokdo věděl, že žádané dílo ,,Stručné dějiny literatury české“ (1904–1905), které vydal pod pseudonymem V. Staněk, jsou právě z jeho ruky.

V Praze po roce vyměnil klasickou filologii za studium češtiny a němčiny. Praha se mu nestala domovem a o prázdninách se vracel nejčastěji do Frenštátu pod Radhoštěm ke své sestře a také do Hrabůvky, kam ho přivedl spolužák z gymnázia – Ludvík Klega, pozdější lékař a legionář. Ve společnosti přátel poznal Martínek v Hrabůvce Otílii Klegovou, svou budoucí ženu. Po státní zkoušce v roce 1912 odešel Martínek studovat na rok do Bonnu, kde se chtěl zdokonalit v mluvené němčině. Od roku 1910 pobýval několikrát v Krakově, kde se seznámil s polským romantismem. Po složení zkoušky němčiny v Praze opouští hlavní město Čech a v roce 1914 byl přijat jako učitel na české reálné gymnázium v Moravské Ostravě, kde kdysi studoval. Ve stejném roce se oženil s Otílií Klegovou. Vědomí životní jistoty vlilo do jeho děl „Zahrada“ a ,,Tichá píseň“ jistou míru optimismu.

Vojtěch Martínek se svou manželkou

 Vojtěch Martínek se svou manželkou Otilií Klegovou v roce 1916

Světová válka

První světová válka překazila Martínkovy plány. Díky chatrnému zdraví nebyl vyslán na válečnou frontu, musel však protrpět čtyři válečná léta v těžkých ostravských poměrech. V roce 1915 byl jmenován obecním tajemníkem v Hrabůvce. Vedle školních povinností mu tak přibyla práce v obecní samosprávě, které se věnoval až do roku 1919. Zkušenosti nabyté v úřadě, kdy Vojtěch Martínek nazíral na lidi zmítané válkou, se opět odrazila v jeho díle – nejvíce v novele ,,Než se kořeny uchytí“ a v románu ,,Země duní“. Během války se věnoval také literárnímu odkazu Jana Husa a husitství, vrátil se také ke studiu Petra Bezruče. V roce 1916 vykonal rigorózní zkoušku a dosáhl tak doktorátu.

Meziválečné období

Po válce se Martínek ujal redaktora Moravskoslezského sborníku (1918–1920), do něhož zapojil celou řadu významných regionálních i mimoregionálních autorů (jmenujme alespoň Františka Sokola Tůmu, Jiřího Mahena, Arne Nováka). V roce 1919 byl Martínek členem plebiscitní komise pro Těšínsko a zároveň na sebe vzal povinnosti dramaturga v nově vzniklém českém divadle v Ostravě (1919–1923). Co se týče politického života, Martínek stál často u významných politických rozhodnutí na Ostravsku, ovšem většinou jen jako tichý pozorovatel – chtěl si udržet svou nestrannost. Vznik Československa chápal jako vznik jednoho státu, který se skládá ze dvou rovnoprávných národů a jazyků. Počáteční nadšení pro nový stát v srdci Evropy bylo později vystřídáno zklamáním, ztrátou idejí a roztrpčením z mrhání financemi.

V meziválečném období vydal sociálně kritické dílo ,,Černá země“, trilogii, která nebyla jen odrazem autorova mládí, ale i reakcí na vývoj Ostravska v období od vypuknutí 1. světové války po hladové bouře v roce 1917. Martínkovo zdraví bylo od dospělosti dosti chatrné a v polovině 30. let dokonce uvažoval o předčasné penzi. Martínek však byl pracovitým člověkem a smysl pro povinnost byla jednou z jeho životních zásad. Možná právě proto se téměř ve všech jeho dílech objevuje nějaký motiv snu, který jej obohacoval a doplňoval v nelehkém životě, který obětoval literatuře.

Ve 20. letech se Martínek přímo účastní kroků vedoucích ke vzniku ostravského rozhlasu. Po jeho vzniku se stal jedním ze tří členů programového kolegia, jež schvalovalo rozhlasový program. Vojtěch Martínek se hned v červenci 1929 ocitl na rozhlasových vlnách – svým fejetonem ,,Ostravská píseň“. Poté účinkoval v rubrice ,,Co nového v literatuře“. Později připravoval i živé rozhovory, např. v ostravském divadle a v Domě umění. Pro rozhlas napsal cyklovou knihu ,,Na křižovatkách národního ducha“. Za 35 let v rozhlase vytvořil nespočet fejetonů, povídek, přednášek, glos, črt a úvah.

V roce 1929 si manželé Martínkovi postavili prostornou vilu v blízkosti kostela v Ostravě -Hrabůvce. Zahradu již byla vila obklopena využíval Martínek k relaxaci, měl zde dost klidu i na svou práci.

2. světová válka

V letech 2. světové války Martínek pomalu odcházel z veřejného života, omezil svou spolupráci s novinami a také opustil školský život. Nebylo to dobrovolné odcházení, literát opouštěl činnost tam, kde nemohl dosáhnout kompromisu. Již v roce 1940 kritizoval nová nařízení vyšších úřadů o vyučování, kdy poukazoval na zjevné i skryté germanizační tendence ve výuce i ve veřejném životě. Po 28 letech tak opustil školství. Následující válečná léta se Martínek uzavíral do ticha své pracovny na Klegově ulici. Situace se proměnila v roce 1945 po osvobození Ostravy, kdy se Martínek vrací do školství a současně zahájil nové tvůrčí období.

Poválečné období

Léta strávená v ústraní věnoval psaní jednoho ze svých nejznámějších románů ,,Kamenný řád“, který byl v roce 1975 natočen jako televizní seriál. Napsal také dílo ,,Meze“ a dokončil ,,Trojí cesty Blažeje Potěšila“. Po válce se soustředil na napsání svého posledního románu ,,Ožehlé haluze“ a podílel se na vybudování ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů. Zapojil se nyní také do politiky, kdy kandidoval za poslance národního výboru v Ostravě. V lednu 1955 byl dr. Vojtěch Martínek za své celoživotní dílo jmenován ,,Zasloužilým umělcem“. Zdravotní obtíže na něj doléhaly stále více, ale i tak nepřestával sledovat veškeré kulturní dění na Ostravsku.

Vojtěch Martínek ve své pracovně, okolo roku 1950 

Vojtěch Martínek ve své pracovně, okolo roku 1950

 

I přes podlomené zdraví Martínek stále plnil funkci poslance národního výboru v Ostravě. Neúčastnil se jen jednání, ale navštěvoval také prosté lidi na šachtách či ve svobodárnách. Martínkovo dílo by mohlo upadnout v zapomnění, kdyby jej nepřipomněl – zejména v období Martínkových 70. narozenin – jeho blízký přítel a rovněž celorepublikově známý literát Vilém Závada, rodák z Hrabové. U příležitosti životního  jubilea získal Martínek ,,Řád práce“. ,,A nyní začínají zase všední dny – jsou kalné, blátivé, studené. Ale člověk se může schoulit do pokoje a trochu si vydechnout – doufám, že největší příval ,,slávy“ jest už za mnou a že nyní mohu zas žít klidným životem pokojného občana,“ poznamenal si Martínek do svého deníku na prahu své životní osmé dekády.

Smrt a připomínky V. M.

Vojtěch Martínek zemřel v pondělí 25. dubna 1960 v časných ranních hodinách ve vítkovické nemocnici po dlouhotrvající a vysilující nemoci ve věku 73 let. Se zesnulým spisovatelem se se ostravská veřejnost rozloučila ve středu 27. dubna 1960, kdy byla rakev s ostatky zemřelého vystavena v ostravském Domě umění od 10 do 13 hodin. Smuteční obřad se konal v 15 hodin, poté v 17 hodin za velké účasti místního občanstva, ostravských občanů a delegací institucí a spolků z celého kraje na hřbitově v Ostravě-Hrabůvce na Klegově ulici, kde se se zesnulým rozloučili zejména představitelé ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů a za ústředí Svazu významný básník dr. Vilém Závada. Ostatky spisovatele byly po zrušení hřbitova v Hrabůvce v roce 1975 přeneseny na ústřední hřbitov na Slezské Ostravě do nového hrobu v blízkosti krematoria.

 

Martínkův život dnes nepřipomíná jen název ulice vedoucí na náměstí okolo jeho rodného domu č. 184, ale také název  Základní školy, nebo památník umístěný v Národním domě.

Martínkův rodný dům č. p. 184 

Martínkův rodný dům č. p. 184

  

Pamětní deska na domě č. p. 184

V lese Polamanec můžeme najít balvan, který Martínkovi věnovali jeho vrstevníci k padesátinám nazvali ho Zátiší padesátníků. Na balvanu jsou vyryty letopočty narození Vojtěcha Martínka jeho vrstevníků.

  Balvan věnovaný vrstevníky k Martínkovým padesátinám

Balvan věnovaný vrstevníky k Martínkovým padesátinám

 

Martínkův život byl velmi spjatý s Ostravou – Hrabůvkou, kde je po něm pojmenovaná ulice. V blízkosti rondelu na začátku třídy Dr. Martínka stojí od 29. května 2006 pomník připomínající spisovatelovo dílo, vila Dr. Martínka na Klegově ulici č. o. 17 na jejím průčelí je umístěna busta Vojtěcha Martínka. Její autorkou je Jaroslava Lukešová a bronzové dílo pochází z roku 1965, kdy bylo 20. června odhaleno u příležitosti pátého výročí spisovatelova úmrtí.[1]

WEB věnovaný životu a dílu Vojtěcha Martínka:  https://www.vojtech-martinek.cz/

Fotogalerie Vojtěcha Martínka na:  https://www.vojtech-martinek.cz/fotogalerie-vojtecha-martinka/

 

 


[1] PŘENDÍK, Petr Lexa. Po stopách minulosti: Křehký a plachý Vojtěch Martínek (1887–1960). Ostrava jih: historie [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné z: https://historie.ovajih.cz/krehky-a-plachy-vojtech-martinek-1887-1960/

Jožka Matěj

19. února 1922 – 28. března 1992

Byl hudebním skladatelem, který nesmírně miloval přírodu, svůj kraj a své rodné Lašsko a především Brušperk, kde se narodil. Jeho tvorba byla ovlivněna lašskou lidovou hudbou, kterou tolik miloval.

 

Narozen 1Matěj9.2.1922 v Brušperku - zemřel 28.3.1992 Frýdlant nad Ostravicí 

Jožka Matěj pocházel z brušperské rodiny muzikantů, od mládí ho otec učil hrát na pozoun a později v otcově kapele i hrával. V patnácti letech odešel do Ostravy, kde absolvoval Ústav hudby a zpěvu a pak nějakou dobu působil jako pozounista v ostravském divadelním orchestru. Poté byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval hru na varhany a následně na Akademii múzických umění v Praze, ale již jako student kompozice. Později i na AMU i vyučoval, byl lektorem hudební nauky a melodramatu na divadelní fakultě.

Rodný dům Jožky MatějeBěhem svého života zastával různé funkce a dostával lektoráty, dále jako skladatel spolupracoval s různými uměleckými soubory, dechovými orchestry a později i s předními symfonickými orchestry ( Armádní umělecký soubor – působil zde mimo jiné jako dirigent).

 

 

Jožka Matěj - skladatel

 

 

Přestože ho životní osudy zavály do Prahy, doma je na Lašsku. V Praze pobýval v zimním období a po skončení sezóny se vracíval do rodného Brušperku, bez kterého by prý nic nenapsal, protože tu prý mohl v klidu tvořit.

 

 

 

Matějova tvorba je významná třemi charakteristickými rysy:

  1. Věnuje se převážně dechovým nástrojům. Jeho skladby na pozoun se staly brzy po vzniku základní literaturou pro tento nástroj. Jeho první pozounový koncert se stal povinnou skladbou interpretační soutěže mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.
  2. Inspiruje se folklorem rodného Lašska, v tomto ohledu je pokračovatelem Leoše Janáčka. Ačkoliv je jejich hudba odlišná, mají přesto mnoho společného. Oba vycházejí z folklorních tradic a melodiky jejich rodného kraje, oběma je také společná inspirace arménským a balkánským folklórem z kterého vzešlo Matějovo stěžejní dílo – opera Čtyřicet dnů hory Musa Dagh.
  3. Třetím, posledním rysem Matějovy tvorby je zvukový kontrast autorovy řeči, kdy na jedné straně jemná, intimní lyrika dosahuje na straně druhé vzrušujících poloh tragických a monumentálních. 

Jožka Matěj

Mezi vrcholná díla se řadí již zmiňovaná opera, pět symfonií a nemalé množství instrumentálních koncertů. Mimořádně úspěšný je trojkoncert pro trubku, lesní roh, pozoun a komorní orchestr.

Matějův kompoziční styl je vyhraněný, osobitý, ale přece spjatý s tradicí české hudební kultury navazující na odkaz Dvořákův a Sukův. [1]

 

V Brušperku byla na počest slavného rodáka pojmenovaná ulice, která se táhla kolem jeho domku a také Základní umělecká škola.

podpis

 

Souhrnné informace o životě a díle Jožky Matěje, jež byly publikovány v Pracích a studiích Muzea Beskyd – Společenské vědy v roce 2009 (č. 21), si můžete přečíst ZDE.


[1] STRAKOŠ, Jan. OSOBNOST A DÍLO HUDEBNÍHO SKLADATELE JOŽKY MATĚJE. In: ZUŠ Jožky Matěje: Jožka Matěj [online]. [cit. 2020-11-27]. Dostupné z: https://zusbrusperk.cz/storage/documents/August2020/KukTzEgXmb6zXbkgznEU.pdf

18. května 1876 –  25. srpna 1958 

Kubis, Adolf, 1876-1958 - Bibliography of the History of the Czech LandsNarodil se v Brušperku v rodině obuvníka Františka Kubise a jeho ženy Terezie, rozené Cikánkové. Nejprve navštěvoval obecnou školu v Brušperku, poté studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a na olomoucké teologické fakultě. Fakultu nedokončil a v 1899 odešel do Prahy, kde studoval češtinu a francouzštinu. Po dokončení studií nastoupil na reálku, později gymnázium, v Moravské Ostravě, kde byl mimo jiné i učitelem Vojtěcha Martínka. Začal se podílet na veřejném, kulturním a politickém životě na Ostravsku. Přednášel na schůzích, psal články do regionálního tisku, vydával Ostravský deník, zakládal místní odbory Matice školské. Stal se tajemníkem Národní jednoty pro východní Moravu v Olomouci. Díky jeho aktivitě vznikaly v obcích s českými menšinami knihovny, divadelní jeviště pro ochotníky, vznikaly české Národní domy a české menšinové školy. Mnohé jeho aktivity byly spojeny s Olomoucí. Navrhl plán na vytvoření Velké Olomouce, po roce 1918 vedl městské divadlo, byl spoluzakladatelem městské knihovny.

Adolf Kubis už v Olomouci na gymnáziu redigoval časopis Moravská lípa, v době studia na teologické fakultě přispíval svými verši do časopisů Nový život, Náš domov a Museum. Za svého pražského pobytu byl dopisovatelem Slezských listů, Novin Těšínských nebo Hlasu Ostravska. Díky Kubisovi vznikl v roce 1899 první samostatný tisk Petra Bezruče s básněmi Maryčka Magdonová a Bernard Žár.

Nikdy nezapomněl na svůj rodný Brušperk. V roce 1926 daroval městu velmi cennou knihovnu, která měla 500 svazků, v dalších letech ji na své náklady stále rozšiřoval a v roce 1946 čítala na 800 svazků knih. V tomto roce byl také jmenován za své zásluhy, u příležitosti sedmdesátých narozenin, čestným občanem města Brušperku.

Uspořádal několik sborníků a vydal řadu samostatných publikací. Po nacistické okupaci byl zatčen a vězněn v koncentračních táborech v Dachau, Buchenwaldu a Bayereuthu. Po válce byl aktivní v rámci Národní jednoty, po roce 1949 se stáhl do ústraní a na veřejnosti se objevoval jen zřídka.

Adolf Kubis zemřel v Olomouci 25. srpna 1958, kde je také pohřben.[1]

 


[1] JUŘÁK, Petr. Brušperk: nahlédnutí do historie města. Brušperk: Město Brušperk, 2009, s. 237-238. ISBN 978-80-254-6011-5.

Předpověď počasí

dnes, čtvrtek 12. 12. 2024
zataženo 1 °C -2 °C
pátek 13. 12. jasno 2/-3 °C
sobota 14. 12. zataženo 2/-2 °C
neděle 15. 12. déšť se sněhem 3/0 °C

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Kalendář

Po Út St Čt So Ne

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.

Pranostika na akt. den

Studený prosinec - brzké jaro.