Pověsti a zajímavosti

V roce 1643 přitáhli Švédové k Brušperku od Starého Jičína. Generál Torstenson tam porazil císařského generála Buchheima, město Nový Jičín prý při tom bylo vypáleno a hodně lidí zabito.

Také Brušperku se zle vedlo, podle starobylého ústního podání bylo město přivedeno na mizinu, a dokonce podle jedněch došlo k odtržení Krmelína, který prý dříve býval brušperským předměstím. Brušperk za Švédů přišel o většinu obyvatel a následně se sem měli přistěhovat lidé z okolních měst a osad a přinesli odtud jména Frýdečtí prý přišli z Frýdku, Polanští z Polanky, Prašivci z Hukvald a další odjinud. A jak k tomu došlo?

Švédové se utábořili v Brušperku a před nimi mnoho lidí uteklo. Ukrývali se ve stodole u staré úzké cesty zvané „Uličky“, kterou se tenkrát jezdívalo směrem do Fryčovic, Staříče a Místku. Švédové opouštěli vypleněný Brušperk a už byli za posledním stavením, když tu odněkud třeskl výstřel a jeden ze Švédů padl. Vojáci se okamžitě vrátili, ve stodole odhalili spousty lidí a všechny pomordovali. Město pak vypálili. Nikdy se nepřišlo na to, který ustrašený hrdina ze zálohy na Švédy vystřelil a způsobil tak hrůzné plenění města.

Severovýchodně od Brušperka je nenápadný kopeček který byl dříve nazýván „Šibenicí“. Původně v Brušperku popravovali zločince na tz. „Babím kopci“. Když se stavěly chalupy na Drahách, hledali místo pro novou šibenici a nakonec ji přenesli na tento vrcholek V osmdesátých letech minulého století žil v brušperském chudobinci jednonohý invalida, který sedával na lavičce před Šlosárkovou chalupou naproti schodům ke kostelu. Dokázal povyprávět spoustu povídaček a pověstí ze starého Brušperka. Kopec pod Lednického „povětrňákem“ slul „Šibenica“. Vyprávěl o jeho původci: „Temu, že tam ludi věšali. To byl jeden kostelník ze Stare Vsi, kery měl vykrasť kostelni pokladnicu, a proto tu byl oběšený“. Než mu nasadili oprátku, řval prý: „Sem nevinný, sem nevinný“. A prý byl skutečně nevinně oběšen.

V letech 1708-10 byl ve staroveském kostele sv. Jana Křtitele kostelníkem nějaký Jan Hula Předtím konali kostelnickou službu obyvatelé Josef Hula, zvaný též Josífek, který s kostelní pokladnicí prosil o almužnu na kostel, a mimo něj Jakub Šimeček chalupník. Pak byli kostelníky Adam Janoušek, kostelní hospodář, a Jiřík Štěrbic, zvaný též Cimbálek. V roce 1708 převzali kostelnickou službu synové výše uvedených. Jan Hula, po otci zvaný Josífek, a Jan Šimeček. Kostelnická služba bývala velmi přísná a náročná. Dne 14. října 1708 byl sezdán svobodný mládenec Jan Hula s děvečkou Zuzanou Šupíkovou z Košatky. Bujaré veselí opanovalo Starou Ves, křik ze zámeckého šenku, kde se svatba odbývala, se nesl až do zámku, takže musel dráb Vidlička rozpustilé svatebčany karabáčem zkrotit a uklidnit Odkud ale Josífek nabral tolik peněz na bohatou svatbu?

V pondělí 12. listopadu měl vykonat obvyklou děkanskou vizitaci na faře příborský děkan Holub. Staroveský administrátor P. Ridl shledal, že byla vykradena kostelní pokladna. Zloděj vlezl do kostela otevřeným oknem a uloupil stříbrný pacifikál a 170 rýnských v zapečetěné krabici, které tam měl farář uschovány. Z krádeže bul obviněn 24letý kostelník Jan Hula, známý nočními toulkami, který vzal peníze již dříve a v noci, před děkanskou vizitací, zinscenoval vloupání do kostela Pak jej pro nedostatek důkazů propustili a až o rok později byl předvolán k soudu do Brušperka. Soudu předsedal purkmistr a soukeník Pavel Host, jediný brušperský obchodník. Protože se Hula ani tam nepřiznal, byl za tři dny uvržen do vězení ve staroveském zámku a majitel panství Karel Jan Podstatský dal svolení k tortuře, kterou měli provést drábi. Před zahájením mučení mačkáním palců, pálením svícemi a žhavými kleštěmi se Hula přiznal, že mimo jiné ukradl i mince nalezené v zámeckém sklepě.

O filipojalkubské noci čarodějnic roku 1710 k jedenácté hodině noční vedlo několik ozbrojených mužů delikventa Josífka do Brušperka, prošli stráží morovou a předali jej stráži v šerhovni. Na úsvitu příštího dne, když brušperský farář P. Meixner Josífka vyzpovídal, byl Josífek na „Šibenici“ oběšen popravčím mistrem Svobodou. Pak byl i se šibenicí spálen a popel vsypán do jámy v zemi.

Kdysi dávno byl Brušperk hrdelním městem a každý zlodějíček se musel mít na pozoru před brušperskou šibenicí. Zrovna se odbýval slavný brušperský jarmark, na rynku a v ulicích bylo plno, kupujících a též mezi nimi jeden cikán, který kradl a byl při tom dopaden. Zavřeli ho do šatlavy a hned po jarmarku s ním byl soud. Cikán měl být oběšen. Jednání městské rady se protáhlo a všichni se už těšili na oběd, když tu nějaký rýpal upozornil burmistra že kolem Šibenice pozemek rozorali a mají tam naseto žito. Tak zase jednali dále. Jeden navrhoval hned ho tam zavést a bez okolků pověsit tu všichni křičeli, že je toho žita škoda, tak zas někdo vymyslel, že ho pověsí až po žních, tu zas nějaký chytrák zjistil, že by ho museli až do podzimu živit. Tak zase seděli a radili se, ale jaksi na nic kloudného nemohli přijít. Tak to burmistr rozhodl sám. Zavolali cikána, ten měl malinkatou dušičku a už cítil, jak mu smyčka zadrhne hrdlo. A burmistr mu oznámil, že ho nemohou oběsit na brušperské šibenici a že se musí nechat pověsit někde jinde: „Tumaš, cigane, dva rynske, my ti dame provaz a ty se pujděš oběsit sam do jineho města“.

Cikán nevěřil vlastním uším; jak dostal provaz a dvě zlatky, klaněl se až k zemi a dušoval se, že hned poběží k lesu, aby se sám oběsil, nebo na druhý den půjde do Ostravy, kde ho dozajista rádi za dvě zlatky pověsí. A Brušperáci byli rádi, jak levně je to vyšlo; nemuseli volat kvůli cikánovi kata, nemuseli ho do popravy živit a ještě ušetřili od vykopání hrobu hrobařovi.

Slepá žena ze Starého Jičína měla podivuhodný sen. Zdálo se jí, že má jít do : vzdáleného místa k městečku Brušperku na hukvaldském panství. Zjevilo se jí místo, kde dnes stojí kaple Sedmibolestné Panny Marie. Měla se vydat na pouť do Brušperku a tam prý nalezne pod kaplí sv. Jana a Pavla na chodníku důlek s vodou, která ji zbaví slepoty.

A skutečně, na Brušperskou pouť nebohou ženu dovezl její otec. Z Brušperka sem došla pěšky a celou cestu se modlila. Nepatrnou stružku nalezli a vodou si i protřela oči a stal se zázrak. Žena prohlédla a spatřila krásu, které jí dříve nebylo souzeno vidět Pramínek pak začali lidi hojně navštěvovat a nazvali jej „svatou vodou. Pak zde vystavěli i kapli.

Jinou pověst vyprávěl dědeček Brumovský Karlu Špačkovi z Brušperka. Bylo to na konci 17. nebo na začátku 18. století. Jedné zbožné osobě v sousední obci i Trnávce, slepé od narození nebo po prodělané nemoci, se ve snu zjevila Panna Maria a dala jí pokyn, aby šla do Brušperka a tam u křižovatky polních cest rozhrabala kopenec a obraz tam nalezený zavěsila na strom u studánky níže se nalézající. V té studánce aby se umyla a pak že prohlédne. Na druhý dlen šla žena se svou ošetřovatelkou a v zemi skutečně našly obraz Sedmibolestné Matky Boží. Pak šly obě až ke studánce pod lípou na mezi, která oddělovala farní a měšťanskou roli. Omyla si vodou ze studánky obličej a zázračně prohlédla. Záhy zde vystavěli malou dřevěnou kapli.

Obdobně vyprávěl i nejstarší brušperský občan, sedmaosmdesátiletý Antonín Mřihlad, domkář na čísle 122, který se narodil v roce 1789). Nynější kaple byla vystavěna kolem roku 1817 nákladem Tomáše Míčka z Brušperka. Údajně mnoho dalších lidí zázračná voda uzdravila, jen původní obraz museli přenést do farního kostela sv. Jiří, neboť jej pasáci a pasačky poškozovali zapícháváním polního kvítí. Po svém přenesení zázračně nabyl původní celistvosti a krásy.

(podle Jiřiny a Jaromíra Poláškových)

To, že město je zapadákov, to za mého dětství bývalo. Tehdy příchod obchodního cestujícího, dráteníka i nákupce starého železa: vylákal lidi před chalupy. Zato příjezd exekutora, který si to přišlapotal na kole z okresního města Místku, vyvolal v chalupách zmatek i strach. I k nám do chalupy ráčil nejednou vstoupit, protože tatínek se každoročně dovolil poníženě odvolat proti vysoké dani z příjmu. Ale houby byly ponížené prosby vyslyšeny. Nejednou kráva Komtesa dostala úřední štempl na zadní kýtu, až to žuchlo (promiňte, kráva nemá stehno).

Že by k nám do města, kromě této úřední veličiny, přijela jiná významná osobnost, to nemohu tvrdit. Vypravuje se, že naše město navštívila sama císařovna Marie Terezie, ale to se vypravuje i o jiných městech.

Naši moudří předkové, chtíce proslavit svoje milované město, vyslali deputaci za císařovnou, aby městu povolila pořádat každý týden v úterý trh. Vystrašení páni radní, asi z trémy, vybreptali při té květnaté řeči, že by potěšeni byli, kdy její Milost … atd, udělila městu právo mít každý týden úterý. Nu, a Marie Terezie ráčila přikývnout, a od té doby má i naše město úterý a po něm středu, jako i jiná města. Mimo návštěvy blahoslavené císařovny, není ve starých zkazkách zmínka o jiné veličině, která by prodlévala v našem městě. Nevěřím, že arcibiskup Bruno přiharcoval při zakládání města se svým průvodem, aby poklepal na základní kámen, protože podle doložených zpráv vystavil pověření pátého prosince, roku tisícího dvoustého šedesátého devátého a to byla určitě tak krutá zima, že i vlci v Palkovských Hůrkách zalézali do svých pelechů, natož aby se na ty tři kopečky, nám rodákům tak milé, drápal průvod s nosítky Jeho eminence.

O našem městě se vypráví dosti šprýmovně. Jsou lidé, kterým to vadí, ale jsou i takoví, kteří ty pomlouvačky spisují a dovedou se přitom od plic zasmát. Vždyť nejsme sami Kocourkov i Zvonokosy. Ale byl jednou v našem městě, to si pamatuji, sám pan poslanec. Bylo to před volbami. Ploty i stodoly byly polepeny provoláními Volte naši kandidátku.

V hospodě se vedly prudké diskuse, město se chystalo přivítat agitátory všech patnácti politických stran. I umírněná levice (soc. dem.) dostala posilu v osobě pana poslance. Tatínek, majitel koncesované autotaxi, měl tu čest, přivézt pana poslance z nádraží do města. Přec by jej, svého zástupce u vlády, nenechali štrapacírovat po svých. Tatínek na něj čekal na peróně, uctivě pozdravil, ještě uctivěji otevřel dvířka naší staré tatřičky, aby mohl nastoupit (co se dá dělat, obchod je obchod). Ale pan poslanec že ne, přec soudruhu (mýlka pane poslanče, tatínek byl socialista), sednu si dopředu, ať se rozhlédnu po krajině. Zatím, co si to tatřička hrkotala k městu, bafal pan poslanec cigáro, vyptával se na počasí, ale hlavně, jak je to ve městě s jeho milovanou stranou. Nervózně poposedl, když se dověděl, že mírnou převahu mají klerikálové.

Co nevidět budeme na místě, řekl tatínek, když míjeli valchu. „Ježišmárijá“, vykřikl pan poslanec, zastavte. Do města musím přijít pěšourem, ono, příteli, dělá na voliče moc dobrý dojem, když na schůzi přijdete v zaprášených botách. Vysednout z bouráku, to je člověk u voličů ztracený“. „To je koumák, ten umí svět balamutit“, řekl tatínek s obdivem, když přišel domů. Jenom jsem zvědavý, jestli při zpáteční cestě vystoupí z auta v Košatce, aby i do vlaku nastoupil zaprášený‘. Nevystoupil. Nechal se dovézt až před budovu. Druhý den přinesl pokladník strany cestovné. V sáčku od mouky samé kovové mince tak, jak je na tu cestu pana poslance po padesátnících a korunách členově naskládali. „Když on byl pan poslanec tak milý a skromný a slíbil nám, že se za nás ve vládě přimluví“, řekl na omluvu. „Čert jim věř“, řekl na to nevěřící tatínek. „Sliby chyby“.

(podle Libuše Zlobické)

Také si vzpomínám, že byl v našem městě misionáři. I toho přivézt tatínek z nádraží do našeho, odpadlíky se hemžícího města. Jak probíhaly misie, to nemohu popsat, protože i naše rodina patřila k odpadlíkům. Špatně se jistě neměl, protože naše fara byla vždycky bohatá a tak misionář protáhl svoji bohulibou činnost od podzimu až přes nový rok. Když farní spižírna byla citelně vyjedena a věřící utvrzeni ve víře, vzpomněl si, že na něj v sousední Trnávce čekají farníci i bohatá farská kuchyně.

Bůhví kde je ruka Páně vedla, že tu svou misii zakončil v restauraci Na Letné, navíc šťastný jako nebohý Záviš. I přišel pro tatínka kostelník, aby jej na tu příští štaci odvezl. Jestli bylo umění tu bečičku misionáře vecpat do toho našeho dvouválcového bouráku ve stavu střízlivém, bylo nad síly chlapů vecpat jej tam důstojně. jak se na toho kutnou oděného ‚poslance‘ slušelo. I pan restauratér pomáhal a navíc slíbil chlapům po půlce režné, jenom ať jej, pro všecky svaté, odvezou, protože mu v jeho restauraci misionářil již druhý den.

Vézt misionáře a k tomu tak postiženého, to bylo riziko. Proto si tatínek, pro všecky případy, vymohl spolujezdce. Za další půlku se jeden z přihlížejících obětoval.

Bylo po poledni, když vyjeli. Zima byla převeliká, mrzlo až vrabci v povětří tuhli a sněhu bylo po okapy. Znalý potíží takové zimy, vozil prozíravý tatínek dvě lopaty s sebou. Bylo nepsaným pravidlem, že i zákazník odhazoval sníh z cesty, chtěl-li včas dojet k cíli.

Bůhví proč se vydali polní cestou. Snad proto, že cesty misionářů jsou strastiplné. Cesta byla dobře uježděná,. protože sedláci z Trnávky jezdili k nám na nákupy a vozili děcka do měšťanky, aby nezapadly do závějí.

Ale sáně a náš dvouválcový.bourák to byl rozdíl. Sedlák práskl bičem a odpočinutí koně vyrazili jako šipky. O nějaký smyk se nedbalo. Koníci v tom běhu závěje proletěli. ale tatřička uvízla hned na nejvyšším kopci. Marně dával tatínek motor do obrátek, zadní kola sjížděla pomalounku do závěje, až celá půlka vozidla zapadla do té bílé peřiny.

Nezbylo nic, než použít ty moudře vožené lopaty. Nejdřív házel tatínek a spolujezdec (ten, který se obětoval za půtku režné). Ale vítr metl sníh hned z jedné strany,.hned z druhé strany. Jestli odhodili lopatu sněhu od předního kola, metl vítr celou závěj k zadnímu. Od Sovince to strašlivě hučelo, od polské strany dotíral severák,.minuty ubíhaly, stmívalo se a bourák“ pořád v závějích. Do Pěruna . praštil lopatou spolujezdec,.“ přece kvůli té půlce a toho sluhy božího nezmrznu v závěji, ječel, aby přehlušil vichřici. Zoufale přiskočil ke dveřím tatry a neomaleně táhl tu spící bečičku z vozu. div nevyrazil dveře z pantů. „ Tu máš lopatu a makej, řval na ospalého mnicha.
Nemotorně se soukal ospalec z vozu. ale jako dobrý řečník nepřišel z míry. „Bratři a sestry“ . začal mlhavě v domnění, že misie započala. Ale vichřice. která mu nestydatě nadouvala kutnu a metla pichlavý sníh do očí, přivedla jej k poznání, že všem hrozí záhuba. Vidí auto v závěji, jenom střecha,. jako ostrůvek,. trčí nad tou bílou záplavou. spustil z jiného konce.
„Svatý Krištofe, zachránce poutníků, pohlédni na naši kocábku uvízlou v závěji zachraň nás. Ale svatý Krištof nevěda, že i automobil patři do jeho resortu nepřichází. „Makej“ , ječí z auta spolujezdec, „makej. nebo, krucinál zmrzneme i s tebou“ .

Dosti nechápavě, ale v naději, že v lopatě je záchrana, popadne ten nástroj a pustí se do díla. Sníh lítá jako od rozmetače, pot se mu hrne po té melounkovité pusénce a růženec mu k tomu rytmicky cinká. Prostě dře i za svatého Krištofa tak důkladně, že s jeho pomocí vyjela tatra i s promrzlým spolujezdcem na uježděnou cesty.

Byla již tma, když dovezl tatínek mnicha do Trnávky k nevelké radosti faráře.

Za několik dnů přinesl kostelník cestovné. Zas v korunách a padesátnících tak. jak se na tu cestu věřící poskládali. Možná, že věřili, že se za ně na nebesích přimluví, aby jednou skončila ta věčná bída a mizérie.
(podle Libuše Zlobické)

Zlí jazykové tvrdí, že naše město je učiněný zapadákov. Posměváčci zas, i když s troškou závistí, že naším městem prochází zemská osa. Něco pravdy na tom musí být, protože mužská většina města ji v hospodě dosti často a vydatná mazávala.

Nikdo neví, co bylo příčinou toho, že Stvořitel při hnětení světa z mlhovin. zapíchl zemskou osu zrovinka na místo, které si po tisíciletích vybral arcibiskup Bruno k založení našeho města. Snad stvořitel uondán, ale spokojen se svým dílem, sedl si po té lopotě na jeden ze tří kopečků a blaženě si prohlížel své právě dokončené dílo, protože hory, moře, sopky, pouště i zelené luhy dohotovil v plánovaných sedmi dnech.

A vidí. Po levici rybníky, jako perly rozhozené v zeleni, po pravici líbezné hory a hůrky s nejhezčí horou Tanečnicí (na níž po ženském skotačení pojmenované hoře, si dal nejvíce záležet). Za ní, k severu, nekonečně sněhové pláně, před ní, k jihu, slunečně krajiny a v nitru Země množství rud a dalších nerostů.

Spokojené posedává v trávě vonící omamně po mateřídoušce a vyhlíží sluníčko. Již druhý den je někde schováno za kopci i horami. Jen několik paprsků dopadá k jeho hlavě.

„Jak je to možné. Na co jsem při stvořeni světa zapomněl1“ přemýšlí“ a přitom kamínek, jako vajíčko hladký, drží mezi ukazováčkem a palcem. „Na co jsem jenom zapomněl“ , praví si již po kolikáté a přitom ukazováčkem, druhé ruky klepe mírně do kamínku. A ejhle, Kamínek se otáčí.

„Vida, vida!", šeptá si. „Tak to asi musí být. I země se musí otáčet, aby sluníčko svítilo po celé Zemi“.

Dlouho se nerozmýšlel. Jak tam seděl, stvořil zemskou osu a aby neměl při tom tvoření zpoždění, zapíchl ji do kopečku, na kterém tak blaženě odpočíval.

A od té chvíle, k závisti okolních měst, má naše starodávné město v obecním inventáři i zemskou osu.

(podle Libuše Zlobické)

Vlastní jména nebyla v minulosti nezměnitelnou svatostí a libovolně se měnila, ba i překládala a komolila. Jan Sanytrář, přišedši. z Příbora (1692), píše se nyní Jan Prašivka, protože střelný prach se v sanytru vyráběl. Z Čech přistěhovalý nový soused, mající ve zvyku stále opakovat „nynčko“ místo zdejšího obvyklého „včil“ dostal přezvisko. Ze zdrobněliny „nejničko“ – Nejnička – „Nenička“ (1657). Roku 1703 připomíná se Josef Burzog z francouzského Bourgeois (buržoa), značící měšťana nebo mistra, z něhož se s prodlením času vyklubal náš Bořivoj, jako z anglického Plaid (plör) skotský plášť s kostkovaného sukna psal se mistr Simon Plajta, (1123) později Blaheta. Vdově po -Martinu Varkoči píše se vdova Martínková, tvoříc tímto základ k potomnímu rodu stejného jména. Ba stávalo se, že ženich, beroucí si vdovu, přejímal na sebe i vlastní jméno své nastávající manželky. Jak čteme zřejmě v kupu Anny, vdovy po Mikoláši Pospěchovi na biskupském dvoře a k němu patřícímu gruntě, která 1573 provdala se po druhé za Jana Foltýna s Polanky, jenž se potom Janem Pospěchem po ženě jmenuje a píše.

Ale v časech minulých, v době staré ústavy, která sluje feudální a jež trvala u nás až do roku 1848, patřila velikost statku i veškerá selská půda městské!ho obvodu. Vrchním vlastníkem selské půdy byl majitel hukvaldského velkostatku biskup olomoucký, sedlák byl jen držitelem, neboli uživatelem jejím. Za užívání statku, na kterém seděl, platil dávky v naturáliích (kury, oves, obili), odváděl peníze za suché vino, pobečovné, za panské ryby, za krmného vola a někdy i robotoval na panském. Z brušperských robotovali posledně 2 sedláci Šimon Letocha a Vavřín Bláha, kteří se r. 1618 vykoupili a v živnost městskou (řemeslo) se uvázali. Celá obec robotovala při biskupském dvoře toliko 16 let (1600 -1616), když fryčovští a stařičtí odepřeli dle staré povinnosti robotovat, protože bývalá svobodná rychta brušperská přešla koupí .do vrchnostenské správy. Ale výslovně se praví v listině kardinála Ditrichsteina z r. 1618, že město robotovalo toliko na žádost úředníků hukvaldských, nikoliv z nějaké starobylé povinnosti, nýbrž dobrovolně. O nějakém náboženském zdvihnutí nemůže proto té doby v Brušperku ani ve jmenovaných dědinách býti řeči, tím méně o suspendování městské rady a jejím potrestání robotou, jak čteme v dějinách Místecka, vydaných Vlastivědou moravskou r. 1915. Jen obecní cesta vedoucí k obecňáku dělila kdysi panské lány od selských, po obou stranách jejich prostírala se půda stejné obyčejné jakosti a často i stejného vzdělání. Ale jak hluboký rozdíl byl mezi obojí půdou po stránce právní. Panská půda byla svobodná, selská nesvobodná. To znamenalo, že panská půda nepodléhala původně žádné dani, na selském poli (Lednického a j.) tkvěly již těžké povinnosti císařské berně a rozmanitých dávek vrchnostenských. O žeň dělil se se sedlákem v prvé řadě císař, potom biskup a konečně i farář, jemuž slušel církevní desátek, nebo též železná kráva, roční poplatek 5 zl, který lpěl na stavení věčně. Z půdy panské církev desátku brát nesměla. A jako půda, tak rozdělení byli tehdy i lidé. Mezi svobodnými a nesvobodnými byl hluboký rozdíl. Svobodní. to byla vlastně šlechta, nesvobodní byli všichni ti, kteří seděli na půdě šlechtě světské nebo církevní náležející. A těch nesvobodných byla ovšem ohromná většina. Orné půdy rustikální čili selské bylo na .každém větším panství více, než půdy panské. Na Paskovsku dělily panský majetek od obecního a brušperského v obecňáku hromady kamení zvané leberhaufen (svobodné hromady), na které bylo hajným poručeno přísně dohlížet, aby nebyly porušeny vzájemné staré hranice držitelů. Na rozdíl od nich jmenují se obecní hranečníky z podobných hromad kamení gemeinehaufen (sprosté hromady). Církevní majetek označován býval někde nízkým kamenným křížem, jaký spatřujeme u nás na předměstí poblíž bývalého vlastníka kamnáře Fialy.

Když došlo k regulaci Ondřejnice státní správou, vynořila se myšlenka (v roce 1936) výstavby koupaliště při řece a to za pomoci regulační správy a podpory v nezaměstnanosti. Bylo hledáno místo poblíž města, tam však nebylo možno docílit koupě potřebného pozemku a též náklad by byl vysoký. Proto voleno místo na hranici fryčovické, kde byla průrva břehu, pozemek odplaven a byl ke koupi. Sešli se zájemci porokovali o účelnosti koupaliště, o možnosti výstavby, ale skutek brzdila otázka financí. Po delším jednání o nákladu, který vypočetl ing. Ad. Lanča na obnos 70 000 korun. K opatření kapitálu rozřešeno, aby se ustavila společnost s podíly 500 korun. Od přítomných bylo ihned upsáno 36 000 korun a byly dobré vyhlídky na další upisování. Jednání další zkráceno tím, že podnik převzaly obce Brušperk a Fryčovice jako stavebníci. Místní ústavy peněžní Kampelička a Národní záložna vyšly také podniku vstříc a poskytly zápůjčky po 25 000 korun. Rozpočet i přesto, že obě obce daly potřebné dřevo, překročen trojnásobně. Nájemce vystavil si pavilón, který převzal pak spolek. Hotových peněz obce nedaly.

Když bylo koupaliště vystavěno, jednáno o tom, kdo bude majitelem. Rozhárané politické poměry a střídání se stran vládnoucích na obci nedávalo záruky za investovaný kapitál soukromníky, proto rozřešena tato otázka tak, že utvořen spolek podle spolkového zákona. Stanovy vypracoval jednatel Karel Špaček, starosta města a tyto po dvou podáních byly schváleny. Obce se staly podílníky s odškodněním za poskytnuté materiálie. Otevřeno 9. srpna 1936. Správu jeho vede výbor s předsedou Vilémem Hillem, t. č. náměstkem starosty, který všemožně věnuje pozornost tomuto podniku. Koupaliště je v pěkné úpravě podle návrhu arch. Vladimíra Chamráda a o krásné okolí pečuje MrPh. Karel Šudich. Voda z řeky je čistá a letní restaurant poskytuje občerstvení návštěvníkům. Je zřízeno proto, aby přispělo k návštěvě letních hostů do Brušperka a Fryčovic a aby získáno oživení v nich. Dle bilance za rok 1941 obnášely podíly účastníků (neuvedeno), zápůjčky (neuvedeno) a to je hodnota koupaliště, vystaveného společnou prací.

Karel Špaček píše asi v roce 1940: „Mezi farní rolí a sousedním pozemkem poblíž kaple Svaté vody stojí tři mohutné a vysoké lípy. Za nimi je plocha osazená ovocným stromovím, bývala tam do let 1880 zahrada a také kuželna. Pod lipami byla zděná malá chaloupka, v ní míval hostinský uskladněny nápoje, které v neděli odpoledne tam čepoval, Nevadilo, že na Závodí byly další dva zahradní hostince…“

Lípy byly zasazeny v roce 1848 u příležitosti velké slavnosti svěcení praporu Národní gardy. V archivech města bychom mohli najít celý spis, který tyto slavnosti zeširoka popisuje.

Lípy byly posléze chráněny památkovým úřadem a za 120 let svého života začaly chřadnout a odumírat. Jedna z nich musela být skácena už před lety, na ostatní dvě se dostalo v březnu tohoto roku. Velmi vážně ohrožovaly bezpečnost zástavby v okolí, proto Památkový ústav spolu s referátem životního prostředí okresního úřadu vydali povolení k jejich odstranění. Kácení velmi rychle a se vší opatrností zajistila firma Verner z Frýdku – Místku. Dřevo bylo rozprodáno zájemcům z místních obyvatel.

Jeden z pracovníků, který se podílel na poražení mohutných stromu si dal tu práci a počítal jemné a sevřené letokruhy jednoho ze stromu a při prvním ukončení sčítání došel k číslu 146. Jak téměř přesně souhlasí tento počet se stářím lip! Bývalý majitel pozemků, kde Tři lípy vyrůstaly, Rudolf Vašica, velkoobchodník ve Vídni, předal veškerý nemovitý majetek roku 1906 městu.

Ještě v roce 1890 24. srpna byla pod lipami velká Národní slavnost pořádaná všemi místním kooperacemi. Vynos 600 Kč z této slavnosti tvořil základ fondu na zřízení Mateřské školy v Brušperku. Krátce po slavnosti nařídil majitel Vašica domek pro jeho špatný stav zbourat.
Chaloupka nesla název Mexiko k poctě Maxmiliána Habsburského, který byl zvolen císařem Mexickým. Poslední slavnost se v těchto místech konala v roce 1924 s ukázkami starých národních zvyků za účasti spolků se širokého okolí. Bývalý majitel pozemků Rudolf Vašica si vymínil:“…že tyto lípy v Dole, pokud je zub času nezdolá, nesmí být skáceny a jakmile se to stane na tom místě, musí obec vysadit stromy nové…“

Jak i mladší pokolení ví, v šedesátých letech tohoto století bylo místo vybráno pro výstavbu rodinných domků a poměrně hustě a dosti nekoordinovaně zastavěno. I tato skutečnost vedle stáří přispěla k chátrání tři původně o samotě stojících krásných stromů. Po druhé světové válce bylo toto místo a především svah nad lipami oblíbeným pro sáňkování, protože zimy tehdy byly poněkud stálejší.

Městská rada na svém 60. zasedání 29. března 1994, u příležitosti oslav 725. trvání města rozhodla, splnit odkaz pana Rudolfa Vašice a nechala zasadit tři nové lípy asi 100 m dále od původního místa v areálu sportoviště a dopravního hřiště na obecní parcele č. 2771/1 v ulici U tří lip. Výsadbu provedla vzrostlými stromky firma Verner.

Zaznamenáváme tuto událost pro příští generace, aby nemusely pátrat po původu těchto stromů. Přejme si, aby lípy odolaly všem nástrahám nedobrých lidí i nepřízní počasí a vyrostly ve stejně krásné mohutné symboly české národnosti a státnosti jako byly ty z roku 1848. Pro příští generace necháme usadit na tomto pozemku bludný balvan s letopočtem zasazení.

Na místě nynější budovy zdravotnického střediska, před tím dívčí školy, byl do roku 1896 dřevěný domek, jemuž se říkalo Koráb. To proto, že když Ondřejnice vystoupila z břehů a zatopila zahradu a domek, stál ten ve vodě jako koráb na moři. Mezi tímto domkem a protějším, dříve sladovnou, tekl mlýnský náhon. Tento náhon byl v roce 1886, když se přeložila okresní silnice z náměstí v místa nynější zasklepen až v místa nynější obecní garáže. Přes tento náhon byly kamenné mostky bez zábradlí, proto také občas za tmavé noci sem tam někdo ocitnul se ve vodě a jednou též družbové s peřinou, kterou nesli zabavit do hostince, aby si ji družky vyplatily, ježto nevěstě peřiny špatně hlídaly. Přes příkopu měl barvíř Treutler barvírnu a těsně kolem ní šlo se do hospody. U zdi hostince při náhonu měl zas barvíř Palkovský bečky k barvení a vedle hostince v místech nynější ledovny , byla měšťanská palírna. Palírna byla majetkem Šenkýřské obce měšťanů a ve správě obce. Šenkýřská obec v letech sedmdesátých ponechala o všem majetku svém rozhodování zastupitelstvu města. Městské zastupitelstvo spravovalo a najímalo i prodávalo pivovar, palírnu i sladovnu. Byla to budova zděná a za mých dětských let už zpustlá. Děti měly v ní pro své rejdy dobré místo. Vyrostl jsem v jejich sousedství, proto pamatuji si dobře na její výstavnost, ale by-li tam pach po pálení, na to už si nepamatuji, patrně byl již dlouhou nečinností vyvětrán. Asi v roce 1877 začala se rozbírat. Kdo co potřeboval, si prostě vzal a zbytek koupil starosta Valentin Rozací, obchodník v čísle 8. Rozebranou cihlu oškrabávali ti, kdož do obce byli povinní školní plat a jiné povinnosti a těch byla řada každého dne. Oškrábanou cihlu odvážel Rozací na Závodí do čísla 428, nyní číslo 542 , kde byl zahradní hostinec a kde Rozací z této cihly vystavil Sirkové lázně.

Po odstranění palírny rozšířila se ulice vedoucí od sv. Floriána, ježto mezi hospodou a palírnou byla jen úzká ulička pro projezd vozu. Proto hostinec, který obec nevynášející odprodala 1. 7. 1924 Ludvíku Konečnému za 76 000 korun po dnešní dobu jmenuje se ”Na palarni” ač po palírně už není potuchy a mladá generace neví, proč se tak hostinci tomu říká.

Dřívější domek, který stál na místě dnešního pomníku padlým, byl roku 1879 mandlovnou. U stěny stál veliký dlouhý mandl poháněn koněm a ostatní vnitřek budovy byl prázdný. Pouze u protější a dolní stěny stály stoly, na nichž se zboží skladovalo. Asi uprostřed byl hřídel, jenž otáčel se potahem jednoho koně. Také nebylo rozpětí kola tak veliké, jako u mlátičky, proto kůň chodil se zavázanýma očima. Hřídel vedl až na půdu a tam převodem poháněl mandl v pohyb. Stoly na nichž se mandlované zboží ukládalo, stály podél zdi a u dolní měli pracovníci také povinnost volat na koně, aby tahal a uváděl v pohyb hřídel. Mandlovna byla majetkem Jana Treutlera, barvíře, a mandlovaly se tovary nejen z Brušperka, ale také hodně do Místku.

Barvířské řemeslo bylo také v úpadku a proto v roce 1879 Treuteler mandl prodal a budova zůstala prázdnou. Byly do ní jen jediné veliká vrata od palírny, vždy dobře zavřena a proto nebylo možno dostat se tam, jak jsme se jako kluci dostali do palírny a sladovny, budov to také opuštěných. Také jsme se o to ani nepokoušeli, ježto pantáta Treutler byl přísný, odměřený kavalír a byrokrat a jeho panimáma ještě přísnější, ta netrpěla, abychom my, děti, ze sousedství vkročili dovnitř, když se tam pracovalo. Jen jednou se mi to podařilo, ale když ozvalo se v dílně „panimáma jde“, hned mě vzal do náručí tovaryš Tomeš a vynesl na půdu a tam mě schoval mezi trámy, abych tam seděl, až pro mě přijde, až paní odejde. A tak, jak netrpěla žádného v dílně, tak netrpěla, aby ji od sousedů pověsili něco na plot. Letělo to hned dolů z plotu, neb to pomazala tak, jak jednou bílé peřiny dehtem. To ale byla celá ulice vzhůru, neboť sousedka mladá, se paní Treutlerové nebála a řekla ji co proto bez žaloby. Mandlovna pustla a v roce 188? koupil ji mistr kolář František Vantuch, jemuž jsme říkali starý kolář. Ten budovu vypravil na dílnu od cesty a vzadu na byty. Po mandlování nebylo památky. I tato mandlovna zaměstnávala několik lidí.